Jak moc mě nebaví AMEBIX a jejich nejrůznější současné klony, které mají ideově i hudebně víc společného s metalem než s punkem, tak je na světě (kromě Japonska) jedna země, kde to berou od počátku za ten správný konec – a tou zemí je Řecko. PANIKOS patřili až do svého rozpadu v roce 1996 k té masivní vlně kapel přelomu konce 80. a počátku 90. let, co se hudebně u AMEBIX těžce inspirovali, ale nejen díky zpěvu v mateřské řečtině, který zní naprosto skvěle, ale i díky velkému talentu tenhle styl dál rozvíjely a posouvaly dál. Zároveň ale neskončily s texty někde v říši abstraktních démonů, barbarského středověku či fantasy/sci-fi, ale držely se hodně ostré anarchistické rétoriky, absolutně odmítaly hrát v rockových klubech a jakkoliv jinak se zaplést s čímkoliv, co jen vzdáleně smrdělo hudebním byznysem. Ostatně asi nejreprezentativnější desku těch dob, na které jsou PANIKOS taky, kompilační LP „Disturbance Of The Domestic Peace“ (originální název je v řečtině, ale ten se mě sem asi přepsat nepovede), na které je většina kapel z těch časů, vydaly v kooperaci dva nejznámější řecké squaty – aténská Villa Amalias a soluňská Villa Varvara. Od PANIKOS doma schraňuju jak oko v hlavě samostatný singl na Genet (kromě něj mají ještě split LP s W.W.K. z Německa – další dvě velice solidní split LP řeckých kapel jsou FORGOTTEN PROPHECY s MUSHROOM ATTACK z Holandska a NEGATIVE STANCE s KISMET HC z Anglie) a teď tedy, po sakra dlouhé době vychází kapele konečně první samostatné LP, nahrané v roce 2009. PANIKOS, stejně jako další řecké crustové kapely, nehráli a nehrají žádný těžce podladěný a zvukově špinavě prohnilý stenchcore se záhrobním řevem, naopak, zvuk je čistě krystalický, tvrdá metalická kytara strouhá a zařezává ostošest a důraznému vokálu rozumíte každé slovo (pokud tedy umíte řecky). Hudba PANIKOS dokáže navodit přesně tu znepokojivou a tísnivou atmosféru, kdy cítíte že něco visí ve vzduchu, že se k vám z dálky a rychle blíží nebezpečí – a pak se vše rozjede naplno a je to k nezastavení jak požár ženoucí se noční stepí nebo nepokoje v ulicích Atén (stačí si poslechnout skladbu „Riotnight“). Občas se tu objeví klávesy nebo ženský vokál, ale nikam do výrazných experimentů to neustřeluje, pořád to jede jak má, je to chytlavé a deska není ani moc dlouhá, což obzvlášť u tohoto stylu jen vítám. Opravdu hustě zní poslední skladba „Moje země“, kdy ke konci do bouřícího metalcrustového příboje nastoupí mluvené slovo chrlící poselství existence na zemi bez válek a bez vlád dál i poté, co hudba utichne a pak je najednou useknuté, jak když vypadne signál a do ticha a do konce desky zní jen zlověstný pískot. V Americe vydal Dan na SPHC, v Evropě kooperace několika labelů z Řecka i odjinud. (Filip)
recenze z Hluboké Orby
ukázka k poslechu zde : https://soundcloud.com/sphc
