Třetí velká deska anglických Wankys, kteří se vzhlédli v japonském bordeloidním punku osmdesátých let. Ukázka k poslechu je zde : https://soundcloud.com/sphc
a můžete si i přečíst recenzi na jejich flexi z poslední Hluboké Orby :
THE WANKYS „Please For Fuck Me“ flexi
Když začali někdy v roce 2011 Pirate Press v Americe opět s výrobou flexi disků, vrhnul se na jejich vydávání kdejaký starý fanda tohoto dnes už pozapomenutého formátu. Zvukově to sice není žádná sláva a znovuzrozené flexis u Pirate Press se začaly dělat jen jako jednostranné desky se stopáží ne víc jak 6 minut, ale dík aspoň za to. Skot Roddy, vydavatel zinu Ploppy Pants a extrémní fanda THE WANKYS, do toho šel též a vyvrhnul dvouskladbové rudé flexi svých oblíbenců jako přílohu 12. čísla Ploppy Pants, kde je ostatně jedním z hlavních materiálů report z turné THE WANKYS/LOTUS FUCKER/CHAOS DESTROY po Americe, takže to smysl dává (v květnu 2012 vyšla Ploppy Pants čtrnáctka, kterou Roddy vydávání fanzinu po devíti letech ukončil – škoda!). Jestli ale právě vám bude dávat smysl to, co WANKYS produkují, to fakt nevím, myslím, že spíš ne, i když kytarista/zpěvák Mark alias Dr. Wanky a hlavní motor tohoto kapku tria přes-čtyřicátníků kdysi hobloval čtyři struny v EXTREME NOISE TERROR (na desce „Holocaust In Your Head“). Rychlokvašeným fandům E.N.T., co znají E.N.T. maximálně z Obscene Festů, fakt nedoporučuju, mohli byste při poslechu WANKYS utrpět krajní pohoršení nebo i epileptický záchvat, neboť Markova syčící kytara svým zvukem/hlukem zdaleka přehlušuje cokoliv, o čem jste si doposud mysleli, že je tím největším extrémem zkreslených kytar a jeho mekot taky zrovna není úplnou lahůdkou pro uši. Tou ale může být oproti tomu primitivně tepající punk rocková rytmická sekce s až přeslazeně melodickou basovou linkou, kdy po chvíli si možná začnete podupávat do rytmu a těch pár tónů, na kterých je každý vál WANKYS postavený, se vám začne zavrtávat do hlavy jak šrouby! O tom, že jsou WANKYS v podstatě poctou japonským hlučným punk rockerům SWANKYS, už jste v Orbě asi četli, ne? Jinak oba vály jsou v pomalém středním tempu, ten první je smutnější („Please For Fuck Me“), protože je o crusterovi, který diplomaticky řečeno „nemá úspěch u žen“, protože se nemyje, druhý je veselejší – na téma „Punk Rock Life“. Je fakt, že u řady lidí si tahle kapela hned po čtyřech letech hraní vydobyla přímo až kultovní statut a na podzim 2012 jede už podruhé na americké turné, ostatně Mark je v podstatě takovým „velvyslancem noise punku“, nejen díky kapele, ale i díky svému labelu (nevěřili byste tomu, ale jmenuje se „Noise Punk Records“). Zkuste to, dva vály se dají, docela rád mám i jejich singl „Lost In France And Drunk“ nebo osmipalec „Weapons Of Musical Destruction“, velkou desku nebo CD bych ale doporučil poslouchat jen na vlastní nebezpečí. Varoval jsem vás… (Filip)
